Jak to všechno začalo
Bylo krátce po Sametové revoluci. V zimě se hrála stolně tenisová soutěž zaměstnanců zemědělských družstev, do které se od nás zapojili Zdeněk Nevrtal, Lojza Pátek, Josef Vondrák a Roman Čížek. Kluci odehráli pár zápasů formou turnajů a získali první větší zkušenosti. My ostatní jsme hráli v klubovně, bývalé drůbežárně, na stole, který pořídili Svazáci. Ovšem nízký strop nám hru notně stěžoval. Často jsme hráli obíhačku během oslav, kterým jsme říkali „bečka“, kdy nemohl chybět sud piva. Soutěžili jsme též v tzv. kryglingu. Jednalo se o dvouhru, přičemž každý z hráčů měl na své straně stolu džbánek s pivem. Ten mohl být umístěn v jakékoliv části stolu. Hrálo se podle běžných pravidel, přičemž ten, komu byl trefen džbánek míčkem, se musel napít. Když míček skončil v pivu, bylo třeba krygl zcela vyprázdnit.
Rádi bychom hráli v kulturním domě. Ten právě procházel rekonstrukcí a tak jsme zůstali v klubovně.
Z našich zápasů byla nezapomenutelná boční rotace, kterou nejlépe ovládal Zdeněk Nevrtal. Z bekhendové strany byl úder veden forhendovou stranou, přičemž pálka se nacházela pod úrovní stolu. Rychlým švihem pak Zdeněk udeřil míček před tělem a pálka pak končila ve forhendu. Míček, jemuž byla udělena tato rotace, patřil většinou k míčkům vítězným. Všichni se pak snažili tomuto úderu naučit.
Zemědělské družstvo koupilo stůl pro své reprezentanty. Pak se rozhodlo, že stůl bude k dispozici komukoli, kdo si bude chtít zahrát a bude umístěn v kulturním domě. V létě 1990 se po vydatné bouřce vzedmuly v kulturáku parkety a nedalo se hrát. Plánovaná rekonstrukce však pokračovala a měla odstranit i tento problém, my se však museli vrátit do klubovny.
Věděl jsem, že společně s Alešem Hrnčířem a Zdeňkem Nevrtalem jsme tři, kteří by chtěli hrát třeba i závodně. Získat ještě čtvrtého se zdálo jednoduché. V novinách Vysočina jsem viděl tabulku soutěže stolního tenisu. Byly tam pouze dvě skupiny: Okresní soutěže a Okresní přebor. Z našich končin figurovaly v soutěži týmy Velkého Meziříčí, Vlkova, Osové Bitýšky a Velké Bíteše. Tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou účasti v této soutěži.
V září roku 1990 jsem se rozjel do Žďáru na ČSTV, kde jsem se chtěl zeptat, jaké jsou podmínky pro vstup do soutěže. Hledal jsem někoho od stolního tenisu. Přišel ke mně Zdeněk Jaroš. Zajímalo mě, jestli by vyhovoval rozměr sálu našeho kulturního domu závodnímu hraní. Věděl jsem, že pro potřebu soutěží dle soutěžního řádu by bylo třeba probourat zeď do hospody :-). Zdeněk Jaroš ale k mému údivu řekl:“ Když se tam vydají dva stoly, tak můžete hrát. Ještě vás zařadím do nového ročníku, který začíná už teď v říjnu.“ Tak to by bylo skvělé! „Z jaké jste TJ?“ ptal se dál. „Z žádné, “ říkám. „Tak se zkuste domluvit s chlapama ve Velkém Meziříčí a dát dohromady nový oddíl.“ Hrát pod Medřičí, to by teda nešlo. Zdeněk mě odkázal k panu Kumpoštovi, předsedovi okresní ČSTV. Ten mně hned dal formulář k založení tělovýchovné jednoty a řekl, že můžeme hned začít hrát a členství v ČSTV se dořeší později. „Jak se budete jmenovat?“ Neměl jsem tušení. Když jsem viděl seznam všech těch klubů, hemžilo se to tam samými TJ. Věděl jsem, že bych rád něco jiného. Ve formuláři bylo druhou možností SK. To se zdálo lepší. „SK Lhotky,“ navrhnul pan Kumpošt. Příliš krátké, pomyslel jsem, a tak jsem se nechal inspiroval poměrně častým názvem Sokol. SK Sokol Lhotky znělo celkem dobře. Moje nadšení neznalo mezí. To budou kluci koukat, že budeme hrát ještě letos!
Když jsem tuto novinu donesl do Lhotek, Zdeněk hned přikývnul, že s ním mohu počítat. Alešovi se sice příliš nelíbil název Sokol, stále mluvil něco o ptácích, ale nakonec to také nebyl problém. „Název se dá lehce změnit,“ lákal jsem ho. Tak jsme byli na soupisce už tři. Roman Čížek hrával už soutěž družstevníků a tak jsme měli spadeno na něj. Problémový se ukázal zejména termín zápasů, nedělní ráno. Romário patřil také mezi ty věrné zábavové nadšence, a tak si moc nevěřil, že ráno vstane. Nakonec jsme ho ale přesvědčili. Josef Dvořák, známý lhotecký patriot, ač pinec příliš nemiloval, se s námi také pustil do tréninku. Naznačili jsme, že po oddílu stolního tenisu můžeme klidně založil oddíl fotbalu.
Kdo by to byl řek, že naše trojka - já, Aleš a Zdenek spolu vydržíme v jednom týmu celých devět sezon. Najít stálého čtvrtého nadšence nám dlouho dělalo problémy. Ale jak to tak bývá, všechno zlé je na něco dobré. Pro nedostatek dospělých hráčů jsme se brzy pustili do tréninku mládeže. Jak můžeme po dvaceti letech vidět, bez našich mladých by už náš klub dávno zanikl.
Náš první zápas
V neděli 21.10.1990 vyrazil bílý moskvič vstříc prvnímu zápasu do Doubravníku. Na palubě auta, jemuž mírně prokluzovala spojka, se nacházeli Zdeněk Nevrtal, Josef Procházka, Aleš Hrnčíř, Josef Dvořák a Roman Čížek. Naše plná sestava a zároveň všichni registrovaní hráči Sokolu. Vůbec jsme netušili, co nás v Doubravníku a v celé soutěži čeká. Tomu také odpovídala naše příprava na zápas. Pár hodin před tím, než jsme vyjeli, jsem probírali taktiku na nějaké oslavě v klubovně. Jenom Zdeněk se nezúčastnil. Z mapy jsem vyčetl nejkratší cestu přes jistou zkratku, abychom se dostali do Doubravníku co nejrychleji.
Už jsme nebyli daleko od cíle, když se přiblížil klíčový úsek naší cesty. Silnice se proměnila v cestu polní, která nás zavedla do lesa. Lesní cesta byla zpevněna hrubou štěrkovou drtí. V prudkém klesání jsme měli co dělat, abychom se udrželi mezi stromy. Náhle se začala zvyšovat intenzita světla a my se vynořili z onoho lesa na široké louce. Oddychl jsem si a sliboval si, že nazpátek pojedeme určitě jinudy.
Cesta se v tom širokém údolí úplně ztratila. Zastavili jsme a rozešli se po okolí. Nikde ani stopa po pokračující komunikaci. Uvědomili jsme si, že jsme se ocitli v údolí řeky. Za stěnou neproniknutelného křovinatého porostu zurčel vodní živel. Na jednom místě se křoviny rozestoupily a my si uvědomili, že jediná cesta na druhý břeh vede přes brod. Neodvážil jsem se klukům prozradit, že pro nalezení nejkratší cesty jsem použil turistickou mapu.
„Už nemáme moc času, brzy začne zápas. Nezkusíme to?“ ukázal jsem k brodu. „Musíme zpátky,“ prohlásil neoblomně Zdeněk. Mně se to zdálo jako ještě větší zoufalství. Při představě, že jedeme znovu nahoru do toho krpálu, mě polil studený pot. Ale asi má pravdu. Nastoupili jsme do moskviče, otočili se na louce a vydali se zpět k lesu. „Jestlipak se odsud dostaneme,“ napadlo mě.
Brzy se dostala kola našeho vozu do smyku a nešlo dál pokračovat. Kluci vyskákali z auta a začali tlačit. Kopec byl tak prudký, že jsem ze své pozice mohl sledovat jenom průsek lesem a cestu jsem pouze cítil pod koly. Na plný plyn jsem vyrazil kupředu. Nohu jsem nespouštěl z plynu. Pohnuli jsme se kus dopředu, jenže spojka začala opět prokluzovat. Auto se ještě nezastavilo a už jsem viděl, jak mě kluci doběhli a tlačili. Starý moskvič se opět vzepjal k mohutnému skoku vpřed. Dodnes nechápu, jak jsme mohli po těch kamenech do toho prudkého kopce vyjet. Navzdory mým chmurným předpokladům se to nakonec podařilo a my se dostali z lesa ven. Jeli jsem tak, jak to znal Zdeněk a brzy se dostali do Doubravníku. Zmeškali jsme asi o půl hodiny. U místní sokolovny nás už vítal rošťácký úsměv Františka Mareše. Omluvil bez problémů naše zpoždění a my se mohli pustit do našeho prvního zápasu.
Bohužel náš slabý nevýrazný útok byl velmi rychle trestán soupeřovým tvrdým drajvovým zakončením. Brzy jsme zjistili, že tímto stylem nemáme na soupeře šanci a tak jsme se pustili do úporné čopované obrany. Tímto způsobem jsme udolali naše první dva body. Byla to první lekce, kterou jsme dostali a velkým ponaučením pro nás bylo přehodnocení našich cílů. Řekli jsme si, že hlavně nesmíme prohrát 18:0.
Autor: Josef Procházka